Vězni

Přeloženo Petrem Matolínem ,14 let, a Adamem Trávníčkem,14 let

Jednou sedělo několik přátel pana Balabána v kruhu a jeden z nich řekl: „My všichni jsme smolaři. Měli bychom založit klub, abychom mohli pomáhat jeden druhému.“

„Dej mi pokoj s tvými kluby,“ řekl jeden z nich. „Když si každý jednotlivec povede dobře, potom si každý povede dobře.“ Chvíli přátelé diskutovali o tom, zda to tak doopravdy je. Potom se pana Balabána zeptali na jeho názor.

„Někdy je to, myslím, pravda. Když dva stejně silní muži jdou do lesíka ořecháčů a sbírají ořechy, potom je pravděpodobně pro každého člověka lepší, když je sbírá pro sebe. Protože když každý z nich bude sbírat pro toho druhého, můžou si myslet: Ach, proč jsem se tak namáhal? I kdybych se sedřel, dostal bych stejně jen ty ořechy, které nasbíral můj partner. A taky možná do toho vloží méně úsilí, než kdyby sbírali jen pro sebe, a nakonec budou mít oba ořechů míň. Ale lidské osudy jsou často mezi sebou tak propojeny, že když se zabývají pouze svými vlastními zájmy, pro každého jiného se věci zkomplikují.“

„Jak je to možné?“ zeptali se jeho přátelé.

A pan Balabán jim dal tuto hádanku:

„V Samarkindu jednou úřady chytily dva zloděje, kteří ukradli husu. Soudce Lenk je nechal uvěznit ve dvou odlišných celách, takže spolu nemohli mít kontakt. Poté šel k prvnímu a řekl mu: „Poslouchej, vy dva jste ukradli husu. Za to dostanete dvacet ran rákoskou. Není to příjemné, ale přežijete to. Ale já vím, že jste neukradli pouze tu husu, ale také dva zlaté poháry z mého paláce. Za to bych vás nechal popravit. Má to však pro mne jeden háček, nedostal bych tímto pádem zpět svoje zlaté poháry. Nechal bych vás umučit, kdybyste se mi přiznali, ale přemýšlel jsem o něčem jiném. Dávej veliký pozor: když se mi přiznáš ke krádeži pohárů a řekneš mi, kam jsi je schoval, nechám popravit tvého společníka a tebe nechám jít. Je pravda, že mu dám stejnou nabídku. Když se přizná on a ty ne, nechám ho jít a ty budeš popraven. Samozřejmě je možné, že se přiznáte oba dva. V tom případě nemůžu osvobodit žádného z vás, to je jasné. Ale projevil bych soucit a nechal bych vám pouze useknout pravou ruku.“

„A když se žádný z nás nepřizná?“ zeptal se vězeň, který, mimochodem, poháry opravdu se svým společníkem ukradl.

„Nu,“ řekl soudce, „pak byste dostali pouze dvacet ran rákoskou za ukradenou husu.“

„Co měl vězeň podle vás udělat?“ zeptal se pan Balabán svých přátel.

„A nemohli mezi sebou komunikovat?“

„Ne,“ řekl pan Balabán, „soudce se ujistil, že se mezi sebou nemohou nijak dorozumívat.“

„Měl by držet jazyk za zuby a spoléhat na svého přítele, že taky nic neřekne,“ řekl jeden z nich.

„Jak na to mohl spoléhat?“ řekl jiný. „Musel vědět, že se jeho partner opravdu přizná.“

„Jak je to?“

„Protože je to mnohem lepší pro partnera, jestli to uzná. Poslouchej. Nazvěme je Ahmed a Bulent. Jestliže se Ahmed přizná, bude pro Bulenta také lepší se přiznat, protože jinak by ho popravili. Když se Ahmed nepřizná, je stále lepší pro Bulenta se přiznat, protože pak bude osvobozen. Takže Ahmed ví, že se Bulent přizná taky, neboť jinak by byl popraven. Ale když se Bulent z nějakého důvodu rozhodne nepřiznat, tím lépe pro Ahmeda – protože potom bude osvobozen.“

„No, ale v konečné fázi jim useknou oběma obě ruce, a přitom by mohli dostat jen dvacet ran rákoskou.“

O této hádance diskutovali několik hodin, ale stále nemohli dojít k žádnému závěru.

„A to je přesně to, k čemu jsem vás chtěl dovést,“ řekl pan Balabán. „Tím, že se starali o své vlastní zájmy, učinili je pro každého z nich těžšími.“

„Ale co tedy měli podle vašeho názoru učinit?“

„Měli si navzájem promluvit a slíbit si, že budou mlčet,“ řekl pan Balabán.

„Ale vy jste říkal, že spolu nesměli mluvit!“

„Mohli uplatit stráž, aby vynesla a přinesla dopisy nebo zprávy. Mohli přivázat vzkaz na myší ocásek, co já vím, nebo mohli vytrénovat papouška, aby létal z cely do cely. Měli prostě zkusit vše, na co by jen přišli, jen aby mohli navzájem komunikovat, protože když se lidské bytosti nedokáží domluvit, potom lidé nikdy nebudou schopni vyřešit své vlastní zájmy, aniž by přitom neučinili pro sebe i pro ostatní život těžším a složitějším.“