Martin Auer: Podivná válka, Příběhy pro kulturu a mír

   
 

Arobanai

Please share if you want to help to promote peace!

přeložili: Š. Holomoucká, H. Čiháková, L. Kaiserová, A. Watierová, P. Novotný, R. Polák, T. Dufka, M. Poledna a A. Stejskalová

This translation has not yet been reviewed

Snílek
Modrý chlapec
Na planetě mrkví
Znovu strach
Podivní obyvatelé planety Hortus
Dva bojovníci
Muž proti muži
Velká válka na Marsu
Otrok
Statkáři, kteři si to umějí spočítat
Arobanai
Dopravní zácpa
Otevřená slova jednoho Evropana
Bomba
Foreword
Download (All stories in one printer friendly file)
Guestbook
About the Translator
About the Author
Mail for Martin Auer
Licence
Creative Commons licence agreement

Arobanai se vynořila z vody. A před ní leželo Apa Lelo v odpoledním slunci. Bylo slyšet hřmění, ale déšť přijde asi později. To poskytovalo dostatek času na stavbu chatrčí. V trávě si ještě hrály děti. Tu a tam ležely v trávě rance. Muži, kteří zde byli dříve, nechali rance ležet na místech, kde chtěli mít své chatrče, a potom odešli rovnou na lov. Ženy, které měly děti, si dovolily jít pomaleji, protože chtěly sbírat houby a hlízy.

Arobanai si setřela vodu z těla. Bylo to milé jít do nového tábora a smýt všechen prach a pot z cesty i z dřívějších táborů. Nový tábor byl začátkem dobrodružství, plný nových možností a nadějí. Vytřásla si vodu ze svých krátkých kudrnatých vlasů a chystala se přebrodit řeku. Pak zvedla ranec nad hlavu a přenesla ho přes řeku na druhý břeh. Věděla, že při zvednutí paží její pevná prsa ještě mocněji vystoupí a že voda rozzáří její tělo, které se lesklo a jehož tvary tak byly ještě krásnější. Na druhém břehu vystoupili chlapci z lesa se svou kořistí.

Apa Lelo byl ten nejkrásnější tábor, který Arobanai znala. Lelo tvořilo na tomto místě jakousi smyčku, takže tábor byl téměř ostrovem. Uprostřed tohoto ostrova stály tu a tam stromy a tvořily přírodní krásu. Nahoře se jejich koruny téměř dotýkaly, takže tu bylo dost světla, ale nikdy tu plně nepálilo slunce. A právě uprostřed ostrova oddělovala skupinka stromů mýtinu na dvě téměř stejné poloviny. Děti už využívaly své hřiště pod stromy u řeky, trochu vzdálené od paseky, kde budou stát chýše, ale stále ještě v bezpečném dosahu. Arobanai hledala ranec patřící jejímu otci, Ekaingovi. Její matka ještě nepřišla a tak první věc, kterou udělala, bylo, že rozvázala ranec, v němž měla zabalené žhavé uhlí. Na něj položila pár suchých větviček a foukla do rozžhaveného červeného uhlí, až vyskočily plameny.

Postupně se začalo ukazovat víc a víc lidí. Někdo z mužů přinesl maso a potom ho šel nakrájet na podlouhlé kousky a plátky. Ženy, osvícené ohněm, začaly vařit. Téměř všem se nahromadily houby a hlízy – děti je přinesly v náručí – v nádobách z tykve se vařila omáčka a ženy do ní házely kousky masa. Když se muži vrátili s klacky a s velkými ranci s mongongovými listy, začaly ženy stavět chatrče. Vtlačily klacky do země a vytvářely tak kruh. Potom připoutaly konce ke klenbě liánou. Užší větvičky byly vetknuty do konstrukce a ke kruhu byly připevněny listy ve tvaru srdce.

Lidé, kteří se vydali na cestu později nebo kteří svou cestu přerušili, hledajíce cokoliv lahodného, stále přicházeli. A ženy, které už na svých chatrčích pracovaly, se jim smály a volaly na ně, že by mohli zmoknout, protože nacucané mraky se stále více blížily. Avšak muži zásobující své ženy stavebními materiály běželi zpět do lesa a nařezali klacky, tyče a listy kvůli těm, co přicházeli později. Příbuzní a přátelé si postavili chatrče blízko sebe. Rodiny, které se neshodly s ostatními, se usadily na protějších koncích tábora, a když to nebylo možné, postavily si chatrče tak, aby vstupy byly situovány na jinou stranu než vstupy ostatních.

Mraky způsobily brzký příchod večera, ohně se přenesly do chatrčí a některé listy byly poopraveny tam, kde voda kapala dovnitř. Ale déšť netrval dlouho. Ohně se brzy opět rozhořely před chatrčemi. Ženy ještě vylepšovaly střechy a muži se toulali v lese s luky a šípy, snad aby ještě chytli ptáka nebo opici, než se setmí. Z chatrčí vycházel kouř a modré šero se snášelo nad táborem, a když se mraky roztrhly a slunce se prudce rozzářilo, tábor se náhle zbarvil do zlato-oranžovo-žluté barvy.

Arobanai ležela na zádech v chatrči svých rodičů, jednou rukou držela svého malého bratra a chvílemi zvedala toho malého smíška za nohu. Z okolních chatrčí bylo slyšet klábosící rodiny a nezvaní posluchači  to občas komentovali, což vyvolávalo výbuchy smíchu.

Kenge, stále svobodný mladý lovec, postavil jednu z chatrčí v sousedství. Spolu s ním zde žila i většina mladých chlapců. Arobanai je zaslechla mluvit o zvířatech, která budou lovit, i o děvčatech, se kterými chtějí flirtovat. Když slyšela Kelemoka, jak vyslovuje její jméno, zavolala na něj: „Tvé nohy jsou pro mne moc křivé. Potřebuješ se nejdřív stát lovcem, ty štěňátko!“ Chlapci odpověděli pronikavým smíchem. Bili se na hrudi a na stehnech a bezmocně se otřásali radostí. Kelemoke byl jedním z nejzkušenějších běžců a navíc už sám zabil býka. Ekianga, aniž by křičel, jen hlasitě řekl: „Člověka by z toho křiku začala bolet hlava! Ať je mír a klid, a tak budeme moci i spát.“ Ale takhle byla jejich zábava slyšet i o pět chalup dále.

Nicméně to způsobilo, že kluci přešli do šepotu a jenom tu a tam bylo slyšet smích a chichotání. Arobanai se usmála. Toto bude dobrý tábor, pomyslela si a zároveň cítila, že tu prožijí hodně legrace. Avšak ráno naplnil tábor zármutek. Arobanai byla vzbuzena dlouhým, táhlým, strašným výkřikem, příšerným bědováním člověka, který padl do úplné sklíčenosti. Všichni vyběhli ze svých chýší. Balekimito, jedna z tet Arobanaina otce a Amabosova a Manyalibova matka, byla mrtvá, skoro mrtvá. Ta stará žena, která byla opravdu všemi uctívaná a navíc byla několikanásobnou babičkou, už byla nemocná předtím, než se přestěhovali do nového tábora.

Její synové Amabosu a Manyalibo ji nechtěli opustit. Byli by bývali zůstali s ní, dokud by se necítila lépe, ale lov ve starém táboře byl špatný a Balekimito trvala na tom, aby se všichni přestěhovali. Jenže namáhavá cesta ji oslabila. Nyní byla skoro mrtvá a brzy bude mrtvá navždy. Všichni příbuzní se shromáždili v Balekimitině chýši, její synové přecházeli sem a tam, s obličeji zmáčenými slzami. Její dcera se snažila uklidnit své bratry, ale nakonec i ona propukla v pláč u postele staré paní. Jenom sama Balekimito byla klidná a uklidňovala naříkající a plačící dav. Dotkla se svých synů, přitáhla svou dceru k sobě a zašeptala: „Já jsem se svými dětmi, neumírám sama. A to je dobře.“

Svýma stále ostražitýma očima se podívala po chýši a zahlédla svou praneteř Arobanai. Zamávala na ni rukou, která vypadala jako suchý list, aby přišla blíže. „Stalo se z tebe hezké děvče,“ zašeptala, „už sis vybrala přítele?“ zašklebila se a chňapla ji pevně za zápěstí. Arobanai, šokem ztuhlá, se krčila vedle stařenčiny postele. Balekimito usnula, ale její stisk neubral na síle. Dívka setrvala v dřepu. Muži a ženy pokračovali v tichém naříkání, aby nerušili spánek staré paní. Když slunce vystoupilo vysoko nad tábor, Balekimito vydechla naposledy.

Nyní už nebyl důvod bránit se smutku. Asofalinda měla v rukou konopný provaz a uvázala si smyčku kolem krku. Tři muži museli zabránit, aby si neublížila. Děti se shromáždily v chatrči a pak utíkaly pryč. Všichni se vrhli se na zem a začali tlouci do země v bezmocném vzteku. Starý Tungana a jeho žena Bonyo podřepli před svou chatrčí se slzami tekoucími po jejich vrásčitých tvářích. Arobanai, stále ztuhlá smutkem, se choulila uprostřed truchlících a plačících lidí. Truchlení a pláč nikdy neskončí, protože Balekimito se už nikdy nevzbudí. Byla mrtvá, navždy, a bude tam vždy ležet a stále držet její zápěstí.

Teprve když Kamaikan, matka Arobanai, přišla blíže a jemně ohnula prsty mrtvoly, byla Arobanai schopná také propuknout v pláč, svíjet se na zemi a nahlas vyplakávat svůj zármutek a hrůzu. Až večer se celý tábor uklidnil. Zesláblí smutkem leželi všichni ve svých chatrčích nebo před nimi. Pak vešel do tábora starý Moke a začal velmi tiše hovořit.

Lidé se k němu přibližovali, aby ho bylo dobře slyšet, a on řekl svým klidným, melodickým hlasem: „To není pro nikoho dobré, stále jen smutně sedět kolem ohně a truchlit. Ohně uhasínají a nikdo nevaří večeři. Zítra budou všichni hladoví, příliš slabí a unavení na to, aby lovili. Ta, co nám všem byla dobrou matkou, měla lehkou smrt. Všichni by měli být šťastní, že žila tak dlouho a že měla tak dobrou smrt.“

Odpovědí bylo všeobecně souhlasné přikyvování. Manyalibo řekl: „Ano, to je pravda. Všichni by měli být šťastní. Celé toto truchlení nikomu nepomůže. To musí skončit. Měli bychom uspořádat slavnost. Měli bychom vyvolat ducha Molima a uspořádat oslavu.“ A Njobo, velký lovec, který sám zabil slona, řekl: „Její smrt je velká událost a měli bychom to pořádně oslavit. Měli bychom oslavovat tak dlouho, dokud nenastane úplněk - jednou, dvakrát nebo dokonce třikrát.“

Příští den chodili dva mládenci od chýše k chýši s lasem vyrobeným z liány. Hodili smyčku do chýše a čekali. Obyvatelé chýší umisťovali do smyčky několik banánů, kořínky nebo třeba kus usušeného masa. Při této činnosti si chlapci představovali, že se zmocňují kořisti a že ji přemáhají. Potom šli dál do vedlejší chýše. A brzy se objevil uprostřed tábora – na stožáru vedle ohně - koš naplněný na počest Molima. Celý den zahalovali mladíci Molima tajemstvím. Ženy nesměly Molima vidět. Mladíci naznačovali, že Molimo je nebezpečný velký duch lesa a jednat s ním mohou jen muži.

Arobanai, která spolu se svými přítelkyněmi seškrabávala vnitřní kůru větví, aby získala materiál na provazy, chtěla zlostně něco namítnout, ale teta jen klidně stiskla její ruku, trochu se zasmála a zavrtěla hlavou. Po večeři se ženy rychle stáhly s dětmi do svých chýší. Starci, lovci a mladíci se shromáždili okolo ohně a začali zpívat. Arobanai si hrála se svým mladším bratrem. Venku zpívali muži. Právě když se Arobanai chystala ke spánku, Kamaikan do ní šťouchla. V záři žhavého popela Arobanai viděla, jak se její matka směje a ukazuje směrem ven. Poslouchala.

Muži zpívali a Kamaikan - potichu, aby ji nemohli slyšet - si broukala:

„Kolem nás je temnota, velká tma.
Tma je kolem nás, velká černá tma.
Ale jestliže je tma,
pak ta tma je dobrá.
Tma je kolem nás, velká černá tma,
ale jestliže je tma,
 pak ta tma patří lesu,
pak ta tma je dobrá.“

Každou noc zpívali muži písně na počest Molima. A ženy zalezly do svých chýší a chovaly se, jakoby se jich nic z toho netýkalo. Když muži zpívali, velký duch lesa jim odpovídal, volal hlasem buvola, antilopy, slona. Volal ptačími hlasy, leopardími i opičími. A pak muži zpívali znovu a broukali své písně kolem ohně. Písně přicházely zblízka, zdaleka, ze severu i z jihu. Někdy muži zpívali až do časného rána. Každý muž se musel  zúčastnit. Každý muž musel strávit noc zpíváním a jídlem, jídlem a zpíváním. Kdyby kdokoli z nich usnul, velký duch lesa by ho prý sežral.

„Nepotřebují se takhle chovat,“ řekla Akidinimba mrzutě, když sbírala bobule společně s Arobanai a dalšími děvčaty. „Já vím, co to je. Je to velká píšťala, píšťala vyrobená z bambusu. Foukají do ní, křičí a zpívají! Včera to byl Ausu, kdo běžel kolem s píšťalou do lesa. Má nádherný hlas,“ řekla Arobanai.

„Nechtěly jsme mluvit o těchto věcech,“ řekla Kidaya. „Ženy by o těchto věcech mluvit neměly.“ Ale v noci, když muži zpívali, Kamaikan se usmála a broukala si dál a teta Asofalinda vyprávěla příběh: „Jednou, před mnoha lety, náležel Molimo ženám. Ženy zpívaly písně a běhaly s Molimem napříč lesem. Les je pro nás užitečný a hlídá své děti. Takže mu zpíváme písně, aby byl šťastný. Ale někdy les spí, a tak se mohou stát špatné věci. Potom les probudíme, přineseme Molima, takže se les vzbudí a na své děti nezapomene.“

„A proč muži běhají s Molimem?“

„Ach muži. Oni si vždy myslí, že vědí všechno. Říkají, že jsou velkými lovci. Znají každou zvířecí skrýš v lese.“ A Kamaikan se tajemně usmála a řekla Arobanai, aby byla trpělivá.

Páté noci Molimovy oslavy se Kelemoke vydal do chýše Arobanai. Arobanai byla úplně ohromená. „Když nebudeš zpívat s muži, ohromné zvíře pralesa tě sežere,“ řekla a šťouchla do něj svým prstem. Kelemoke se potichu usmál. „Proč by mě mělo sníst? Tvoje matka spí. Tvůj otec zpívá. Cožpak může být ještě lepší čas na lásku? Proč by mě mělo zvíře z pralesa sníst, když děláme to, co ostatní?“

Každou další noc se Kelemoke odplížil pryč od Kumamolima. Arobanai se vyplížila z chýše, obvykle se setkávali u dětského hřiště. Zde se chichotali a šeptali a hráli hry lásky. Bylo to o to více vzrušující, že to bylo zakázané. Chlapec a dívka ze stejné skupiny se nesmějí vzít. A Arobanai věděla, koho si chce vzít. Byl to Tumba, chlapec, který lovil s Arobanainou a Motuovou skupinou. Ale proč by se předtím nepobavila s Kelemokem, nejsilnějším lovcem mezi mladými muži, jenž by býval mohl mít už dlouho ženu, jen kdyby chtěl?

Jenže bylo třeba dlouho čekat, až příbuzná žena z jeho skupiny bude ve věku na vdávání a až se současně objeví dívka z jiné skupiny. Poté mohli udělat výměnu, příbuzná mohla uzavřít sňatek, muž mohl přijít do skupiny druhé dívky a mohl si ji vzít. Kdyby lovci nechtěli vyměnit své „sestry“, mohlo by se stát, že jednoho dne by byla skupina bez žen. Žádná dívka by Kelemokovi neřekla své „ne“. Ale Arobanai byla velice krásná. Proto si ji vybral. Žádná dívka neměla tak krásná ňadra, jako měla ona, ani tak štíhlé nohy a kulatou zadnici. A až ji měsíc požehná prvními měsíčky, bude čas ke svatbě.

Potom se objevil Sefu, starý průšvihář, a přinesl vášnivé spory a hašteření. Ne že by lidé toho mazaného šprýmaře neměli rádi, ale proč se tedy usadil ve svém vlastním táboře, jen 50 kroků od velkého tábora? Považoval se za vůdce pěti rodin. Jak by mohlo 5 rodin zorganizovat lov? „Bude to stejné jako dřív,“ řekla Asofalinda, Ekiangina sestra. „Když něco potřebuje, říká, že to patří do našeho tábora, ale když má něco, co bychom chtěli my, říká, že jen tak prochází kolem,“ napodobovala Asofalinda Sefuův ječivý hlas. Když smích utichl, Masisi, která byla Sefuova příbuzná, řekla: „Je dobré mít mnoho lovců a hodně sítí.“ „Ano, a hodně jedlíků!“ dodala Asofalinda. Ukázalo se, že Asofalinda měla pravdu. Sefu často nic nedal Kumamolimu, přestože jídelní koš měl být plný každý den. „To není můj Molimo,“ řekl během dne.

Ale když něco dal, nebo spíše, když někdo z jeho tábora něco dal, tak Sefu přišel a zhltnul velkou porci. Když snědl svou porci, trochu zazpíval a při první příležitosti zmizel do své chatrče. „Jestli se nebude náležitě chovat,“ řekli mladí muži, „zajdeme do jeho chatrče, a když bude spát, přišpendlíme ho k podlaze našimi šípy. A když zemře navždy, pohřbíme ho pod Molimův oheň. Jeho ženě řekneme, že ho sežralo zvíře z lesa, a nikdo už o něm nikdy neuslyší.“

Nic z těchto výhružek se však nenaplnilo a Sefu řekl: „Proč bych si nemohl zdřímnout, když jsem unavený? Snad by nikdo nebyl takové zvíře, aby bránil unavenému člověku ve spaní. A kromě toho…. Molimo není můj Molimo. Přišel jsem pouze proto, abych byl přátelský a abych Molimovi prokázal svou úctu. Ale všichni mi vyhrožují kopími!

Je pravda, že ho Molimo občas ráno peskoval. Protože ráno byl čas, kdy Molimo přicházel do tábora. Vždy byl těsně obklopen mladými muži, takže nemohl být spatřen. Mladí muži skotačili, běhali s Molimem mezi chatrčemi a tloukli do střech těch, kteří se den předtím chovali jakkoli špatně. Chlapci tloukli do střech a otřásali stěnami. Často otřásali  Sefuovou chatrčí, ale také chatrčemi párů, které se často hlasitě hádaly, lovců, kteří se příliš často neúčastnili lovů, a dívek, které příliš viditelně flirtovaly se známými chlapci.

Molimo nerespektoval nikoho. Každý, koho peskoval, to musel prostě přijmout. Dny v Alpa Lelo byly šťastné. Arobanai chodila často na lov. Večer muži občas diskutovali o tom, kde by mohli lovit zítra. Muži i chlapci mluvili o stopách, které viděli, a srovnávali šance na nalezení stop na tom či jiném místě. Ženy také říkaly své názory, hlavně co se týkalo lesního ovoce, jež chtěly sklízet před lovem i po něm.

Jeden z mladých mužů odstartoval brzy po svítání se svými sítěmi a kopími a s kusem žhavého popela k zažehnutí loveckého ohně. Oheň byl nejlepší dárek lesa a někdo musel oheň lesu vrátit. Les měl potom dobrou náladu a požehnal svým dětem na dobrý lov. Když zaplál lovecký oheň, ostatní lovci se objevili také. A ženy s dětmi šly také do lesa, aby nasbíraly houby a bobule, a cestou sledovaly liány, dokud nenašly jejich kořeny, které byly sladké a chutné.

Jednou ráno, když se lovci shromáždili, Sefu chyběl. Mysleli si, že Sefu opustil svůj tábor, ale on neprošel kolem loveckého ohně. Potřásli hlavami a někdo řekl, že Sefu možná zapálil svůj vlastní lovecký oheň. Ne, zakřičeli všichni, to by Sefu nikdy neudělal. Když dorazili na místo, kde chtěli poprvé rozprostřít sítě, Sefu tam již byl, měl zapálený oheň a jedl opékané banány. Ekianga a několik dalších rychle prozkoumali okolí a poté řekli ostatním, v jakém směru mají dát sítě. Ženy vzaly své rance a vyrazily kupředu i s dětmi. Všichni přestali klábosit a rýpat a prakticky bezhlučně postupovali dál lesem.

Muži se také roztrousili, každý přesně věděl, kde musí rozprostřít svou síť, která byla více než 100 stop dlouhá, takže dohromady mohli sítě vytvořit velký půlkruh. Když dal Ekianga znamení křikem ptáka kudu, ženy a děti, tvoříce dlouhou řadu, se řítily lesem a vřískaly a skučely. Arobanai sebou trhla. Vystrašená antilopa vyskočila z křoví. „Vběhne do Kelemokeovy sítě“, volala šťastně na Kidayu, která běžela vedle ní.

Když doběhli k lovcům, Kelemoke již antilopu zabil. Jeho matka dávala nejlepší kusy do svého koše. Ostatní ženy se houfovaly kolem nich. „Můj muž ti půjčil své kopí!“ – „Dali jsme tvým sestrám játra, když byly hladové a tvůj otec nebyl doma!“ – „Naši otcové vždy lovili spolu!“, křičely. Kelemoke zbožňoval svou roli a s velkým gestem rozdával maso ženám, aniž by se zabýval jejich důvody. Už věděl, kdo si co zaslouží.

Sefu přišel a naříkal, že neměl štěstí. Ale nikdo mu nic nenabídl. Otočil se na ženu: „Vy je naháníte pryč od mých sítí! Proč je nenaháníte také v mém směru?“

„Hej, ty máš své vlastní ženy. Běž si stěžovat jim.“

„Ach, ty! To jsou jen líné, tupé hlavy.“ Ženy se na něj usmály  a pokrčily rameny.

Kelemoke dal Arobanaině matce zvlášť hezký kus masa z krku. Arobanai se již začala vracet zpátky do tábora s košíkem naplněným masem a oříšky. Chtěla se vrátit, když lovci rozprostřeli sítě napotřetí. Na cestě potkali starého Moka, který viděl leopardí stopy. V táboře o těchto stopách řekli všem ostatním dívkám a ženám. „Lidi se vystraší, až uvidí ty stopy!“ křičely a hihňaly se. Arobanai se skrčila a napodobovala leopardovo slídění. Ostatní ženy udělaly zástup, jako by byly lovci, kteří se pohybují lesem v jednotném aktu. Leopard na ně skákal a lovci prchali s pištěním do korun stromů.

Potom skoro umřeli smíchem, když se Arobanai rozhodla, že by se vrátila k lovcům do lesa. Ale muži se vrátili z lovu dříve, než  ženy očekávaly. Byli nabručení a nikdo z nich nechtěl říci, co se stalo. Jenom Kelemoke reptal: „Ten Sefu. Ten dělal tolik hluku!“ A Kenge řekl: „Až dosud jsme ho vždy pokládali za muže, ale on je zvíře, a tak bychom s ním měli zacházet jako se zvířetem“. A zaječel do Sefuova tábora: „Zvíře, zvíře!“ přestože tam Sefu ještě nebyl.

Ten přišel později se skupinou starších lovců. Bez jediného slova šel rovnou do svého tábora. Ekianga a Manyalibo, kteří přijeli poslední, se krčili u Molimova ohně. „Ten Sefu náš všechny zahanbil!“ prohodil Ekianga jen tak. A Manyalibo řekl: „Sefu zahanbil Kumamolimo. Zrušíme Kumamolimo. Svátek Molima se nekoná. Nejlepší asi bude najít si nový tábor. Pojďte všichni sem,“ řekl Ekianga. „Všichni přijďte do Kumamolima. Je to vážné. Musíme se rozhodnout hned.“

A tak se všichni shromáždili, seděli na stoličkách vyrobených ze čtyř větví spoutaných dohromady nebo na špalcích a Kenge znovu ječel: „Hej, ty zvíře, přijď sem, ty zvíře!“ Chlapci se smáli, ale muži ho ignorovali. Sefu se na všechno díval. Zkoušel vypadat úplně nevinně. Rozhlédl se kolem, ale nikdo mu nenabídl místo k sezení, přišel k Amabosovi, jednomu z nejmladších hochů, a ten mu podrazil stoličku.

„Zvířata leží na zemi,“ řekl Amabosu. Sefu měl pláč na krajíčku. „Jsem starý lovec a dobrý lovec. Není to správné, že mě všichni považují za zvíře.“ Nakonec Masisi řekl Amabosovi, že by měl vstát a dát Sefuovi jeho stoličku. Pak Manyalibo vstal a započal dlouhou řeč: „Každý chce, aby jeho tábor byl dobrý tábor. A každý chce, aby Molimova hostina byla dobrá hostina, ale Sefu všechno zkazil. Tábor už není dobrý tábor a ani oslava není dobrá. Když Sefuovi zemřela dcera, byl šťasten, když jsme mu nabídli, že chytíme něco na oslavu Molima místo něj. A teď, když mu zemřela matka, nechce dát na Kumamolimo vůbec nic.“

„To nebyla má matka,“ řekl Sefu vzdorně. „Nebyla to tvá matka?“ zakřičel Ekianga. „Byla matkou nás všech v tomto táboře. Doufám, že se nabodneš na kopí a zemřeš jako zvíře! Člověk nekrade maso svým bratrům. Jenom zvíře udělá něco takového!“ Ekianga prudce potřásl hlavou a Sefu začal plakat. Teprve teď Arobanai zjistila, co se stalo. Na druhém lovu Sefu nastavil svou síť před sítě ostatních a tímto způsobem získal výhodu před ostatními lovci. Ale sám se chytil. Nyní se chce omluvit, že to bylo nedorozumění. Ztratil se z dohledu ostatních lovců a nebyl schopen je najít. To je jediný důvod, proč nastražil svou síť tam, kde právě byl.

„Jistě, jistě,“ řekl starý Moke. „Věříme ti. Neměl bys dělat takový hluk. Naše matka, která zemřela, není tvá matka. Tak ty ses k nám nepřipojil. Můžeš pokládat svou síť, kde chceš, a lovit, kde chceš, a založit svůj tábor, kde chceš. My odejdeme daleko a založíme svůj tábor někde jinde, takže tě nebudeme trápit.“

Sefu si sám musel přiznat, že udělal chybu. Ve skupině čtyř rodin nikdy nemohl zorganizovat sehnání zvěře. Omluvil se a řekl, že to bylo pouze nedorozumění a že vrátí všechno maso.

„Pak je to v pořádku,“ řekl Kenge a ostatní také ihned vstali a šli nazpátek se Sefuem do jeho tábora. Tam Sefu řekl poněkud drsně své ženě, aby vydala maso. A mladí muži prohledali všechny chýše a hledali maso, které bylo ukryto pod střechou. Dokonce i hrnce byly vyprázdněné. Sefu se pokoušel křičet, ale všichni se mu jen smáli. Držel se za břicho a hrbil se: „Zemřu hladem a má rodina také. Všichni moji příbuzní zemřou, protože moji bratři mi berou všechno mé jídlo. Zemřu, protože mi nikdo neprokazuje úctu, kterou si zasluhuji.“

Nechali ho brečet a vrátili se do Kumamolima. Svátek byl zase svátkem a všichni zpívali a tančili a jedli. V dálce slyšeli, jak Sefu naříká. Ženy mu nadávaly a napodobovaly jeho nářek. Ale když se všichni najedli, Masisi naplnil hrnec masem a houbovou omáčku, kterou jeho žena uvařila, a zmizel. Krátce potom nářek ustal.

V noci, když Arobanai vylezla ze své chýše, aby se setkala s Kelemokem, uviděla Sefua sedět a zpívat s muži u ohně na počest Molima. Dítě lesa má rádo všechny. Arobanai zažila takové věci mnohokrát. Hádali se, stěžovali si, vyhrožovali jeden druhému. Ale děti lesa se navzájem potřebovaly. Sám, bez ostatních, přežít nikdo nemohl. Proto se vždycky našlo řešení, východisko. Kdokoliv měl nějakou stížnost, stoupl si doprostřed tábora a začal protestovat, proklínat nebo zuřivě dokazovat svůj případ. Ale dost často se členové tábora, kteří byli požádáni o pomoc, neobrátili proti těm, kteří byli v neprávu, ale proti těm, kteří nejvíc křičeli.

Dobrý tábor byl mírumilovný tábor. Hlučný hádající se tábor byl tábor hladový. Často právě hlasitý všeobecný smích rozhodl spor. A osoba se zahanbila a bylo jí rychle odpuštěno.

Arobanai si pamatovala, jak teta Kondabate zápasila se svým manželem. V hněvu začala strhávat listy ze střechy chýše. To bylo její právo. Konečně to byla ona, kdo chýši postavil. Její manžel pouze tiše přihlížel. Potom strhávala další a další listy. V tomto okamžiku měl manžel vstoupit a udobřit se s ní, protože kdyby žena strhla celou chýši, znamenalo by to konec manželství. Ale manžel Kondabate nic neřekl, a tak pokračovala v oškubávání chýše dál. Slzy jí už začaly téct po tvářích, ale muž zůstal klidný. Po chvíli pouze řekl: „Kondabate, dnes večer ti bude pěkná zima.“ I tak musela pokračovat. Co jiného mohla dělat? Nemohla si dovolit, aby byla zahanbena. Když už nezůstaly žádné listy, začala v pláči vytrhávat tyče. Nyní se všichni dívali, neschopni slova, protože kdyby vytrhla ze země poslední tyč, musela by si svázat uzlíček a vrátit se do tábora svých rodičů. Manžel Kondabate neměl také daleko k slzám, poněvadž ji velice miloval a určitě nechtěl rozvod. Ale kdyby nyní ustoupil, musel by navěky snášet výsměch svých veselých přátel. Každý  viděl, jak se mu hlavou honí nejrůznější myšlenky. Nakonec klidně řekl: „Nevytrhávej tyče, jenom listy jsou špinavé!“

„Co?“ Kondabate udiveně vykřikla. Ale pochopila a s úlevou řekla: „Ano, ty listy jsou plné brouků.“ Ti dva pak společně odešli k řece vyprat listy. Potom je pověsili nazpět na chýši. Nikdy předtím nikdo listy nepral. Ale Kamaikan, matka Arobanai, vzala několik listů ze střechy své chýše a zamumlala: „Ti brouci jsou opravdu otravní!“ a šla také k řece mýt listy, jako kdyby to byla obvyklá věc. A během několika málo dnů chodily k řece všechny ženy a myly listy poškozené od brouků, skrývajíce svůj smích.

Dny ubíhaly poklidně jako řeka Lelo. Les dával svým dětem dary: ořechy a kořínky, bobule a ovoce, houby a maso. Mladí muži se chlubili zvířaty, která zabili, a flirtovali s děvčaty. Staří lidé chodili těsně kolem tábora, ale obyčejně sedávali ve stínu a mluvili o svých dávno zapomenutých činech. Děti si hrály u řeky, šplhaly po mladých stromcích v malých skupinkách, dokud se stromky nezačaly kývat a ohýbat dolů k vodě. Poté všichni seskočili a ten, kdo nebyl dost rychlý, dostal důkladný švih od rovnajícího se stromku.

Muži vyrobili pro malé chlapce luky s tupými šípy a holčičky a kluci si potom hráli na lov s unavenou, klidnou žábou. Ženy ukázaly děvčatům, jak postavit malou chýši, a malá děvčátka pak s velkou vážností vařila pokrmy z bahna a ořechů pro své kamarádky. Potom šli všichni do oné chýše a hráli si na to, jak se dělají děti stejným způsobem, jak to viděli u svých rodičů. Ve svých hrách vyzkoušeli všechno, co by měli být schopni dělat, až vyrostou, aniž by si to uvědomovali. Hry se staly nedílnou součástí jejich života.

Děti volaly na dospělé „mami“ a „tati“, na každou starou osobu „dědo“ a „babi“, a vždycky se našel někdo, kdo byl ochotný stát se loveným buvolem nebo leopardem, který by vyskočil a přepadnul je a všechny by je snědl, zatímco by se ostatní smáli a chichotali.

Ale tyč s jídelním košem, který byl stále plný vedle ohně uprostřed tábora, jim každý den připomínal, že se koná velká hostina proto, aby si les zapamatoval svoje děti a pak byl s nimi šťasten.

A právě v těchto dnech dostala Kidaya svou první menstruaci. Hrdě sdílela tyto informace se svými kamarádkami. A pouze o pár dní později byla řada na Arobanai. Teď, kromě oslav Molima, bude také oslava Elimy. Teta Kondabate vybudovala přístavek ke své chýši a dívky a jejich kamarádky se do něj přestěhovaly. Od Kondabate se naučily novým písním, které zpívají pouze ženy.

Přijeli nějací hosté. Byl to starý pár, který normálně žil s lovící skupinou na severu, říkali lidé. Nejprve pobývali v táboře Sefuově, kde měl muž příbuzné. Pak šli do hlavního tábora. Starý Moke je s respektem zdravil. Stará žena šla přímo do Kondabatiny chýše. Kondabate ji také zdravila s velkou úctou. Dívky se na ni stydlivě dívaly. Stará žena se skrčila a zpívala a cvičila s dívkami. Ale ona nezpívala písně žen, písně Elimy, ona pěla písně Molima, které byly určeny pouze mužům. To dívky vystrašilo, ale Kondabate slavnostně přikývla a začala zpívat také. Dívky se stydlivě přidaly.

Téhož večera tu byl ne jeden, ale čtyři koše naplněné jídlem a houpající se na tyči Kumamolima. Munyalibo přinesl z každé chýše žhavé uhlíky, aby mohl být založen oheň na počest Molima. Muži a chlapci byli nervózní, když začali zpívat. Potom přišly dívky z chýše pro svátek Elimy, vedeny starou ženou. Ta vzala uhlíky z Molimova ohně a zapálila druhý oheň vedle prvního. Ženy se shromáždily kolem tohoto ohně. Dívky, které se pomalovaly skvrnami z černé Gardenie, tancovaly v dlouhé řadě a ženy zpívaly písně Molima hlasitěji a hlasitěji a více a více silněji.

Tohoto večera ženy vedly zpívání a muži zpívali pospolu. Stará žena ze severu si sedla k ohni, který zapálila, a zaostřila oči na plameny. Naproti ní seděla Kondabate, nádherná Kondabate. Jakoby očarována pohledem staré ženy, zírala bez hnutí do plamenů.

Ale poté začala stará žena používat své ruce k napodobení tance. Rozevřela a ohrnula své tenké, suché prsty; svými pažemi odstrkovala vzduch v každém směru, jakoby jí nepatřily. Ale pak se postavila a začala tančit. Tančila okolo mužského ohně, zatímco muži zpívali, aniž by se na ni podívali. Její zpěv a tanec se stále zintenzivňoval. Skočila do hořících uhlíků a tančila v nich. Pak od sebe svými chodidly začala oheň odkopávat. S divokými pohyby metala uhlíky do všech směrů a muži se museli vyhýbat, jak jen mohli. Starý Moke se zdvihl a sebral uhlíky znovu dohromady, ale stará žena je opět rozmetala.

Touto cestou třikrát připomínala mužům, že to byly ženy, které zkrotily oheň a pečovaly o něj jako první. A záleželo na ženách, zda oheň vyhasne, nebo zůstane hořet, jestli život skončí, nebo jestli půjde dál. Pak stará žena uchopila liánu a obtočila ji kolem krku jednoho muže za druhým. Každý muž měl smyčku kolem krku a poté, co byl svázán poslední muž, zpěv utichl. Na chvíli bylo ticho, rušené pouze zvukem lesa.

Pak starý Moke řekl: „Je to pravda, jsme svázáni. Jsme svázáni a nemůžeme nic dělat. Musíme něco dát, abychom byli opět volní.“ Ekianga navrhl: „Dáme maso z antilopy, abychom byli opět volní.“ A Manyalibo doplnil: „Přidejme kůži z divoké kočky.“ Muži souhlasili. Potom stará žena uvolnila smyčku a ti, jenž byli volní, začali zpívat. Další ráno stará žena se svým manželem zmizeli.

Přišli další návštěvníci: mladí muži, jejichž skupina lovila na území vzdáleném mnoho dnů chůze. Zprávy o oslavě Elimy se šířily rychle. Když lovci potkali lovce z jiných skupin v lese, žvanili a tlachali, aby zjistili nejnovější zprávy o svých příbuzných. Mluvili o loveckém úspěchu a o dobrých výkonech skvělých lovců, kteří se tím pádem stali ještě úžasnějšími.

  Mladíci se připojili k lovcům z Apa Lelo. Většina z nich měla tety a strýce nebo poměrně vzdálené příbuzné ve skupině, a tak s nimi zůstali, nebo se zabydleli se svobodnými mládenci. Jejich záměrem bylo dostat se večer do Eliminy chýše. Ale matky dívek chýši hlídaly a házely na vetřelce kamení a žhavý popel. Někdy se dívky objevily pomalované bílou hlinkou a v šatech s dlouhými pletenými provázky. Běhaly po táboře, a když  se jim někdo líbil, švihaly ho svými provázky.

Někdy také švihly dospělé a staré muže, avšak to byla jen legrace a přátelský hold jejich mužnosti. Ale když švihly zvoleného starého mládence, znamenalo to, že má povinnost, ten, kdo byl šlehnut, navštívit dívku v Elimině chýši.

Tumba, jehož si Arobanai potichu vybrala, se dělal vzácným, a tak se Arobanai a její přítelkyně rozhodly, že ho najdou. Jednoho rána odešly s prsy a zadky vyzdobenými bílými kresbami a běžely na západ po stopách antilop a slonů. Běžely dlouhými, tichými kroky, až pozdě odpoledne konečně doběhly do tábora, kde tábořila Tumbova skupina. S vřískotem vstoupily do spící vesnice a honily muže kolem chatrčí. Muži a chlapci se bránili, jak nejlépe uměli, a běhali přes hromady odpadků za chatrčemi a házeli na prchlivé dívky všechno, co jim přišlo pod ruku. Nakonec se Arobanai podívala na svého vyvoleného. Střílel na děvčata lukem suché slupky od banánů. Ale musel to vzdát vzhledem k těm devíti divokým bojovnicím. Arobanai ho nepolitovala.

Pátého dne přišel konečně do Eliminy chatrče. Svedl mužný boj proti matkám, aby se dostal dovnitř, a když se mu to povedlo, splnil svou povinnost. Nyní se mohl buď věnovat Arobanai, nebo odejít. Nebo si mohl vybrat jinou dívku. A to taky chlapík udělal. Flirtoval s Kidayou, a když nastal večer, Arobanai slyšela velmi dobře, čím se ti dva zabývají. A tak se rozhodla vyslyšet Aberiho, který svedl boj již prvního dne a od té doby se pokoušel o to, aby ho Arobanai měla ráda a aby s ním dělala totéž, co dělali Tumba a Kidaya. A kdyby se jí to líbilo, požádala by ho, aby ulovil antilopu pro její rodiče a našel ve své skupině sestru, která by si chtěla vzít jednoho z jejích bratrů. A kdyby se jí to nelíbilo – stále zde bylo plno hezkých chlapců, schopných lovců, kteří se vychloubají, že přinesou nevěstinným rodičům ne jednu, ale hned dvě antilopy. Co antilopy! Hned slona nebo dva! Život je tak krásný. Dal jim nejen  maso a ovoce k jídlu a čistou vodu k pití, ale dal jim také oheň a radost z lásky.

Okolo nás je tma, pošeptala Arobanai,
ale jestli je to tma,
tak je to dobrá tma.

Potom si lehla s Aberim na jeho podložku a začala ho dráždit. Hihňal se a pak se jí zmocnil.

   
 

This site has content self published by registered users. If you notice anything that looks like spam or abuse, please contact the author.